Ahoj všem,

z tropů a nádherná socialistické reality, jsme se ocitli v mrazivé Evropě.
Objeli jsme na kole karibský ostrov svobody Kuba od východu na západ. V sedle kola jsme najeli 1003 km. Abychom vše zvládli, tak jsme samozřejmě využili i místní přepravu busů a taxiku pro přemístěni mezi jednotlivými oblastmi. Kuba se hodně změnila, ale stále je to perla Karibiku. Vždy vezme ze srdce a krásně voní. Lidé zkoušení experimentem zvaným castruv socialismus jsou však hrdí a vždy si dokáží najít nějakou tu cestičku jak přežít a hlavně se veselit.

Tak:
„Patria o muerte!“

Vivat Fidel! Vivat socialismo!

Naši cestu, čítající 1003 km v sedle kola, jsme započali v Santiagu de Cuba, kam jsme se přemístili z Havany nočním autobusem firmy Víazul. Po cestě, za městem postupně stoupající, jsme se přemístili do horské oblasti kávových plantáží v okolí města Mayari Ariba. Pod svěže zelenými banánovníky jsme strávili první noc. Všude voněla káva a vanilka a brzy ráno nás vzbudilo kohoutí kokrhání, které se stalo jakýmsi každodenním fenoménem a možná i noční můrou naší cesty. Stejný ráz kopcovitého terénu nás neopustil ani v následujících dnech. Sice jsme sjeli z hor až k Atlantickému oceánu do městečka Moa a Baracoa, ale pobřežní cesta byla stejně členitá jako ty horské. Lemována byla vzrostlými palmami, jasně zelenými banánovníky a rozličnou tropickou vegetací. Za prastarým, tak trochu izolovaným městem Baracoa jsme znovu začali nabírat výšku. V ranních mlhách, prosvětlených sluncem, jsme dojeli až ke kaňonu Yumuri. Odsud jsme prudce serpentinově stoupali vzhůru. Byla místa, kde jsme museli sestoupit z kola a tlačit, tak prudké bylo stoupání. Záhy se vynořila políčka s malangou a opět kávové plantáže. Houpavý ráz krajiny nahoru a dolů nás provázel celý den. Byla sobota a všude viselo vyprané prádlo. Na plachtách, položených na cestách, se sušila káva a slunce se střídavě schovávalo za mraky. Když se cesta zlomila a my jsme prudce začali sjíždět, ocitli jsme se záhy u Karibského moře. Dlouho, dlouho jsme jeli po vyschlé polopoušti podél azurově modrého Karibiku. Na skalách podél cesty rostly kaktusy a pichlavé rostliny. Za nimi v dáli do výše vyčnívaly pralesy svěže zeleného pohoří. Jako blahodárné oázy plné palem, banánovníků a zpěvu ptáků vždy působila místa, kde delty řek ústily do moře. Cesta vedla po pobřeží nedaleko od americké základny na Guantanamu. Hnáni větrem v zádech a grilováni sluncem jsme dojeli až do samotného města Guantanama.
Opět jsme byli v Santiagu. Město si žilo svou jedinečnou a okouzlující atmosférou se svými typickými rysy. Celé odpoledne jsme nasávali tu okouzlující afrokaribskou kulturu. V parcích se hrálo domino, šachy a uzavíraly se sázky na kohoutí zápasy. Tu a tam hráli potulní muzikanti a vše to tu opravdu žilo, korzovalo a ulice byly nasyceny štiplavým smogem z výfuků automobilů a motorek. Takové bylo Santiago de Cuba.
Večerním autobusem jsme se přesunuli do unikátního koloniálního městečka Trinidad, kde se snad zastavil čas někdy v devatenáctém století.
Jak obrovská výhoda je projíždět město, v brzkých ranních hodinách, dříve než se ulice zaplní davy turistů a místními obyvateli, kteří neúnavně nabízejí cizincům ubytování a všemožné předražené služby.
Noc jsme strávili na nádherném místě v deltě řeky Caňas, vtékající do Karibského moře. Čerpali jsme síly na následující den, kdy nás čekala horská etapa.
Dvacet ostrých kilometrů jsme stoupali od hladiny moře po serpentinové cestě, lemované bujnou zelení, strmě nahoru na Topes de Collantes, ve výši 770 m v pohoří Sierra de Escambray. Převody na kole byly po celou dobu v poměru 1:1. Ostré slunce pálilo a potůčky potu tekly z celého těla. Když už se zdálo, že vše máme za sebou, následovalo po prudkém sjezdu opět strmé stoupání. Za ním další a ještě další a na závěr celý horský hřeben. Jak krásně sladký byl konec u přítele Santiaga Linavese na úpatí kávové plantáže. V horské říčce, razící si cestu mezi obrovskými kameny, jsme smyli pot z celého těla a večer u kávy a salátu z tropického ovoce probrali politickou i ekonomickou situaci na Kubě.
Následující den jsme se již spouštěli do nížin. Přes městečko Manicaragua jsme v poledne dorazili do Che Guevarova města Santa Clara. Město žilo studentským životem. Na ulicích se tancovalo a zpívalo. My jsme se však dlouho nezdrželi. Domluvili jsme si taxík, který nás ještě do večera i s koly převezl na západní část ostrova do věčně zelené oblasti provincie Pinal de Rio.
Spali jsme nedaleko od Národního parku Viňáles. Při ranní mlze jsme jeli krásným údolím až do městečka se stejnojmenným názvem Viňáles. Před námi se objevil snad nejkrásnější a nejpůsobivější kout Kuby. Vápencové skalnaté mogoty porostlé zelení, vyrůstající z červené hlíny vysoko k modré obloze. Všude kolem rostl tabák a jeho vůní byl nasycen i okolní vzduch. Neplánovaně, snad jen díky chtěné fotografii, jsme najeli za humny na prašné a místy rozbahněné cesty, vedoucí přes tabáková políčka kolem Viňáles. Na polích místní farmáři orali pomocí volů úrodnou červenou půdu. Sázeli nové sazenice a okopávali tabák. Dobrotiví strejci s doutníky v ústech se na nás smáli, mávali a my jim to opětovali. Co chvilku jsme museli slézt z kola, abychom tu nádheru zdokumentovali pomocí našich fotoaparátů. Se zablácenými koly, ale plni dojmů jsme najeli na zpevněnou cestu zpět do Viňáles.
Další den jsme projížděli stejně pohádkovou krajinou se spoustou fotografických úlovků oráčů s voly a zemědělců pracujících na tabákových polích. Leč následná cesta nás zavedla do nudné rovinaté části u pobřeží Atlantiku. Byla lemována borovicovými lesy. Koupel v Atlantickém oceánu byla však nádhernou tečkou za uplynulým dnem.
Opět kopce. Vjeli jsme do míst, kde se v okolí města San Juan y Martinez pěstuje ten nejkvalitnější tabák na světě. Vzduch byl prosycen tabákem a ten byl všude kolem nás. Doprovázel nás až do provinčního města Pinar del Rio. Tady by pohádka mohla končit. My jsme však nasedli do starého amerického bouráku z roku 1948. S koly na zahrádce střechy auta a společně se dvěma Kanaďankami jsme uháněli obrovskou rychlostí směr Havana. A světe div se! Cesta to byla pohodová a pohodlná. Čekala nás kouzelná dáma La Habana s nádherným západem slunce na Maleconu a zmrzlina z proslavené firmy Coppelia.
Závěrem bychom chtěli vyjádřit dík kubánským lidem, se kterými jsme se při našem putování po Ostrově svobody setkali. Lidem, jež si dokázali v dobách těžkého Castrova socialismu vždy najít nějakou tu cestu jak přežít, žít a veselit se.
S trochou nadsázky by se dalo parafrázovat ono známé kubánské heslo: „Socialismo o muerte“ (socialismus nebo smrt) na: „Raději smrt než socialismus“. Jenže ono to tak není. I přes těžké chvíle, které si prožili místní lidé při experimentu zvaném socialismus, si zachovali svou hrdost, stálý optimismus a veselí. A to se musí vidět a prožít.